Jak dobře znáte skořici

Skořice je u nás tak známé koření, že by bylo asi zbytečné jej představovat a do detailu popisovat. Přesto se mezi vámi mohou najít jedinci, co si neuvědomují, že existuje více druhů skořice, a že je mezi nimi diametrální rozdíl, co se týče nejen chuti, ale zejména složení.

Skořice čínská – říká se jí také Cassia. Jak napovídá název, její domovinou je jižní část Číny a dále pak některé země Jihovýchodní Asie, například Vietnam. Tato odrůda skořice se s úspěchem využívá v potravinářském průmyslu a jako koření nejen v Evropě, ale i v Severní Americe a v objemu dodávaného množství značně převyšuje skořici cejlonskou. Na tom by nebylo nic špatného až na jednu věc – problém tkví v toxickém kumarinu, který je v čínské skořici obsažen ve značném množství. Zatímco cejlonská skořice obsahuje stopové množství kumarinu, konkrétně jsou to pouhé čtyři tisíciny procenta (0,004%), v čínské skořici je to více než tisíckrát víc, tedy přes 4 procenta.

Skořice indonéská – rostoucí v Indonésii také obsahuje velmi mnoho jedovatého kumarinu, podobně jako skořice čínská.

Skořice cejlonská – neboli latinsky Cinammonum zeylonicum je odrůda rostoucí pouze v Cejlonu, tedy na Srí Lance – nikde jinde. Cejlonskou skořici také lépe poznáte například tím, že je světlejší, sladší a méně hořká. Obsah kumarinu je tak nízký, že má na lidské zdraví zanedbatelný vliv.

Nebezpečí kumarinu spočívá v jeho zvýšeném množství přijatém jednorázově ve stravě, jinými slovy, pokud to přeženete s čínskou skořicí, mohou vás zastihnout bolesti hlavy, k poruchy trávení a ve vyšších dávkách může dojít k poškození, až selhání jater.

Nakupujte tedy ve vlastním zájmu skořici cejlonskou, tedy pouze takovou, která je takto označena, a nejedná se pouze o výrobek s označením „Skořice“, což může být prakticky jakákoli odrůda s neznámým obsahem kumarinu.